TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

TPL_ESW_EASYPEASY_SYSTEM_MESSAGE
TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Nejprve vám všem děkuji za vaše kladné ohlasy na moje Vanilkové dny. Píšu je jako takovou autoterapii pro sebe i pro vás, že ten život na kolečkách i o berličkách , nakonec i bez nich může být někdy docela sranda.

Díky Jardovi (předsedovi Roska Praha) se z Vanilkových dnů poslední 4 roky stal takový bestseller, který je publikován v časopise Roska. Právě na jeho popud jsem celý sborník Vanilkových dnů na sklonku minulého roku poslala do soutěže. Jednalo se o soutěž pod záštitou Vládního výboru pro zdravotně postižené občany.Nijak zvlášť jsem nezkoumala a Vanilkové dny jsem na uvedenou adresu poslala a pustila jsem to z hlavy. Tu náhle se mi před koncem roku ozvala paní z onoho Vládního výboru , že prý jsem se v soutěži umístila pozvala mě na vyhlášení vítězů do Lichtenštejnského paláce na Kampě v Praze..A že prý mé umístění je překvapení. Jenže co teď? Nemám co na sebe! Nemohu nikam jít! Nejprve jsme vyřešily mou dceru Aničku, která se mnou šla jako doprovod. Přes internet si objednala krásné malé černé. A co já? Na párty do paláců běžně nechodím, nemám tudíž příslušnou garderóbu. Leda tak trička
a tepláky na cvičení. Nalezla jsem ve skříni ucházející černé kalhoty a od Aničky si půjčila černý svetřík s hadrovou černou růží. Koupila jsem si černé ponožky vyleštila černé balerínky. Můj outfit působil poněkud morbidně.

Na den D, vlastně večer V jsem si objednala bezbariérové taxi a vzala si sebou  mechanický vozík, co kdyby se mi tou slávou podlomily kolena. Vozík jsem měla půjčený, ta moje troska se už ani vyleštit nedá. Na tomto místě musím zdůraznit. Že
ač více než pět let vlastním tuto mechanickou trosku, pojišťovna mě při nákupu nového vozíku nepodpoří.

Takto vyzbrojená za dámu v doprovodu své dcery jsem se vydala na cestu. Ještě že jsme si daly časovou rezervu, protože bylo 5.12. a dráhu blokovalo množství Mikulášů, čertů a andělů. Nějaký ten anděl zřejmě poletoval i nad námi, protože jsme do paláce dorazily včas. Sál, kde se ona trachtace měla konat, byl vznešený, zlatem krumplovaný a plný poslanců a jiných, jim podobných. První, kdo se mi vrhnul v ústrety, byla jedna naše známá paní poslankyně. V tu ránu se kolem nás srotili fotografové a kameramani a já jsem za bzukotu kamer a blesků fotoaparátů poněkud znejistěla. Byla jsem představena několika lidem, jejichž jména a funkce jsem okamžitě zapomněla. Přes rameno jsem zahlédla nějakého toho pana ministra a další vládní představitele. Pomalu jsem začala couvat do jakéhosi pozlaceného kouta. V tom se otevřely postranní dveře a doprovodu několika bodygardů vešel sám pan premiér Nečas  Kam jsem se to dostala?!? Nastalo udělování cen. Mou kategorii, ve které jsem získala 3. místo v oblasti literární činnosti dekoroval premiér. Přede mnou se umístili profesionální novináři. Obdržela jsem kytici. diplom a dar. Dar byla křišťálová mistička. Mistička mi posléze upadla na zem a vůbec se nerozbila. Připomnělo mi to onu slavnou scénu z filmu Pelíšky, kdy rodina testuje nerozbitné skleničky z NDR. Mističku jsem doma umístila na čestném místě a schraňuji si v ní dřevěné korálky na výrobu náramků ze zavíracích špendlíků

No ale zpět k oceňování. Došlo mi, že soutěž nebyla o tvorbě zdravotně postižených občanů, ale zdravotní postižení bylo téma. Například mou kategorii vyhrál krásný článek ze života nevidomých. Znovu mě napadá - co nám schází, vidíme, jenom trošku nemůžeme na nohy.

Další kategorie byla rozhlasová a televizní, jedna reportáž zajímavější než druhá. Jako kulturní vložka bylo hudební vystoupení nevidomých  dětí. Krásně zpívaly, hrály, tančily. Vystoupení bylo doprovázeno znakovou řečí pro neslyšící. Ještě jsem neviděla, že i hudba se dá tak krásně znakovat. Po ukončení programu se všichni odebrali na raut,

tzn. na baštu. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se celé akce zúčastnila, co si budeme povídat. Bohužel mě zdrželo několik reportérů, tak jsem dorazila na raut poněkud později plna očekávání, čím mě ta vláda pohostí. Guláš a zapečené těstoviny mě nijak zvlášť neoslovily, táta doma vaří lepší. Vánoční cukroví taky ne, ségra peče lepší. Sýr už na mě nezbyl, nový nedoplňovali, tak snad trochu salámu, sklenka červeného a 2 mandarinky. Nějaké dortíčky a chlebíčky se nekonaly, vláda musí šetřit, chápu. Z oken paláce byl nádherný pohled na noční Prahu a temnou Vltavu. Hlavou mi běžel projev pana premiéra o tom, že naše společnost je otevřená a vstřícná k hendykepovaným spoluobčanům. Někdy ano, někdy ne, ale myslím si, že nejde jen o zdravotně postižené, jde spíše o chování všech lidí k sobě navzájem. Otevřená společnost je prima, ale když si máte na vozíčku zažádat o příspěvek na mobilitu
v kanceláři ÚP, která je v prvním patře bez výtahu, je to problém. Na jednu stranu peníze nehospodárně odtékají proudem, na druhou si vrchnost rozdává prebendy. Vrchnost na jakékoliv úrovni. Já jsem ve znamení Vah, tak mě ta nespravedlnost obzvlášť tíží. No ale to jen tak na okraj.

Na zpáteční cestu jsme s Aničkou do auta naložily kytku, diplom, křišťálovou mističku, vozík a sebe a noční Prahou ujížděly k domovu. Doma jsem si s úlevou oblékla noční košili, setřela vrstvu make-upu, namazala chleba se sýrem a vlezla si do postele s oblíbenou detektivkou.

Stejně mám největší radost, když se to moje písáníčko líbí hlavně VÁM.

 

Vaše Ivana Rosová