TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

TPL_ESW_EASYPEASY_SYSTEM_MESSAGE
TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Byla sobota ráno, za okny můj oblíbený listopad, s mlhou, plískanicí a nízkou olovnatou oblohou. Normálně mě takový pohled nadchne (nesnáším léto a slunce),
ale tentokrát ten humus venku nějak nezabíral

Hlavou se mi hemžily myšlenky jako hadi, kteří každou chvíli zlossstně zasssyčí
a vyženou pracně nabytý klid. Emoční koktejl naprosto nepředvídatelně střídal negativní a pozitivní pocity, každý z nich měl navíc obrovskou škálu zabarvení. Vyplavovala se zloba na druhého i na sebe, smutek, hluboké zklamání, pocit zmařených nadějí, stud, ponížení a uraženost. Zkrátka všichni a všechno mi lezlo na nervy. Lidi, berle, nájem, šéfová (ta nejvíc!). Otráveně jsem seděla v kuchyni nad studeným kafem a pozorovala přetékající koš s nevyžehleným prádlem. Litovala jsem sebe a svůj propajdaný život. Hergot, kdy ta holka vstane, aby šla se psem, kterej taky furt otravuje, chce ven.
Zamířila jsem do pokoje svojí dcery – a zděsila se. Anička seděla na posteli, schoulená do klubíčka. Byla bílá jako stěna, hrozně ji bolela hlava. Každou chvíli se takovými podezřelými nejistými kroky belhala na záchod zvracet. Bolest hlavy neustávala,
v žaludku nic neudržela.
Zachvátila mě panika. Vzpomněla jsem si na sebe a na svou první ataku. Byla jsem přibližně stejně stará, jako je teď moje dcera. Strašná bolest hlavy, nemohla jsem jíst, pít… Po dvou dnech mě odvezli naprosto dehydrovanou do nemocnice, kde jsem dostala infuze. A od té doby začala moje RS kariéra. Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem seděla u její postele.
Pane Bože, vždyť je to všechno úplně jedno, na ničem jiném nezáleží, jen ať se jí uleví.
Nakonec ulevilo. Byl to jenom záchvat migrény, na kterou trpěly a trpí všechny ženské našeho rodu. Ale červíček pochybnosti tam zůstal, i když jsem ho zašlapala na nejhlubší dno.
Uznávám, že tyto Vanilkové dny jsem začala poněkud drsně. Zkusím to napravit popisem následující neděle. 
Sluníčko vyklouzlo a ostrý mrazivý vzduch mi čistil plíce až do posledního sklípku. Bylo nádherné ráno, vrány si vesele krákaly nad polem pokrytém jinovatkou. Drandila jsem po cyklostezce svým vozítkem a venčila psa. Dojeli jsme až do sousední vesnice, kde mají nádherný hřbitov. Pan hrobník už na mě zdálky mával koštětem (ne lopatou – zametal listí).
Je to milý, usměvavý stařík, hřbitov má ve vzorném pořádku. Ráda si s ním povídám, má takový správný nadhled. U rybníka jsem nakrmila labutě a kachny, potkali jsme
s Barykem známé pejsky a pejskaře a koně…
Doma jsem dožehlila to prádlo, upekla švestkový koláč, upekla kuře na medu.
Odpoledne šla Anička randit, Tomáš šel na fotbal, já jsem se usadila v houpacím křesle s oblíbenou detektivkou. No prostě nádherný den.
Člověk (nebo aspoň já) potřebuje občas profackovat, aby si uvědomil, že se mu tím životem belhá docela dobře.
Vaše
Ivana Rosová                       12 07