TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

TPL_ESW_EASYPEASY_SYSTEM_MESSAGE
TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Ten den byl úplně obyčejný jako každý jiný. Nic mě nevarovalo před hrozící katastrofou. Naopak, pochvalovala jsem si, jak už se mohu docela dobře pohybovat bez vozíku
a těšila se na nadcházející srpnovou rekondici.

 

Ani si s sebou ten vozík nebudu muset brát, uchodím to bez něj. V hlavě jsem si sumírovala nové cviky, které jsem se naučila na rehabilitační klinice a na rekondici je vyzkoušíme. Byl příliš obyčejný den na to, abych si uvědomila, že velká kalamita často vyraší z okolností tak beznadějně všedních. Že rozhodující okamžiky mají málokdy smysl ve své současnosti a jasně je pak vidíte až při pohledu zpět. Jenže já ten smysl ještě úplně jasně nevidím. Proč se během chvilky veškeré půlroční úsilí obrátilo vniveč? Pomalu docházím k názoru, že podobné úvahy nemají smysl. Teď už je to jedno, proč a jak se to stalo. Důležité je, co s tím teď. Vždycky, když se setkám s otázkami týkajícími se věcí mezi nebem a zemí, zjišťuji, že je důležité stát nohama na zemi. V mém případě sedět zadkem na vozíku. Nemám nic proti reinkarnaci, minulým životům nebo karmě. I představa posmrtného ráje je také lákavá. Jsem přesvědčená, že peklo neexistuje, to už je totiž tady na Zemi. Stačí se podívat večer na televizní noviny. Jinak já to mám například za trest, protože jsem prý byla v 16. století zlá čarodějnice, upálili mě a přitom jsem někoho proklela. To se teda sama sobě nedivím, že jsem někoho proklela, když mě upalovali. To muselo být dost nepříjemné. V každém případě si to nepamatuji (jsem holt pařez) a tak mohu nakládat jenom s tím, co vím, co si pamatuji. Člověk, který se v těch věcech mezi nebem a zemí vyzná, mi na hrací kartě ukazoval ďábla, který na mě neustále útočí (že ho to furt baví). Jmenuje se Bafomet a vypadá jako vypelichaný kozel.

No tak jo, vrátíme se na začátek. Neptejte se mě, jak se to stalo. Prostě vlivem své neopatrnosti, nepozornosti a blbé náhody jsem si způsobila vážné komplikované zranění, které mě přivedlo na kliniku popálenin. Situace absurdní, nesmyslná, k ničemu. Konkrétně se jednalo o to, že v důsledku úrazu se mi na stehnech vytvořily rozsáhlé nekrotické tkáně, které je třeba postupně vyřezávat. Teď tu ležím, čekám a zírám na tabulku NESNÍDÁ, nejíst, nepít, nekouřit. Tato slova značí blížící se operaci a bohužel i s tím spojenou narkózu. Jelikož na sál chodím třikrát týdně, mám pocit, že už mám vypálenou půlku mozku.

Snažím se ho trénovat tím, že si pamatuji nezapamatovatelné. Například Amoksiklav (antibiotikum), Dicynon (na zastavení krvácení), nekrektomie (vyřezávání shnilého masa). Taky si hodně čtu a občas si i pamatuji, co jsem přečetla. A hlavně mám tady spřízněnou duši, duši v pravém sova smyslu. Přímo před okny mám totiž přímý výhled na Vinohradské hřbitovy. Miluji hřbitovy. Vyvolávají pocit klidu, už je všechno vyřešené. Bývají tam nádherné rozložité stromy, asi že mají kvalitní hnojivo. Přímo proti mému oknu se tyčí velký černý náhrobek s výraznými zlatými písmeny - JOSEF PŘÍKOP. Josef je mi sympatický. Až bude příležitost, moje první kroky, vlastně otáčky kol povedou k němu. Jeho podobiznu totiž z okna nerozeznám a jsem moc zvědavá, jak vypadá. Bedlivě sleduji cvrkot na hřbitově, většinou se tam pohybují dámy, které, což je zajímavé, jsou si velmi podobné. S motyčkami, košťátky, statné, s trvalou na krátkých šedých vlasech, velmi křepce se pohybující.

Příležitost návštěvy rozlehlého Vinohradského hřbitova se naskytla hned následující den. Je neděle, Anička přišla na návštěvu, bereme vozík a hurá na hřbitov prozkoumat, co byl Josef Příkop zač. Řídil lokomotivy ČSL drah, vypadal velmi důstojně a zemřel roku 1937. Všude se tu tiše pohybují již výše zmíněné dámy. Tentokrát v nedělních úpravných kostýmcích a bílých halenkách s nažehleným fiží. Já mám přes noční košili přehozený svetr, ve kterém občas spím, když je mi v noci zima. Dále dlouhou sukni, ze které lezou nitě, a oranžovomodré tlusté ponožky, protože si nemůžu obout ani bačkory, jak mám oteklé nohy. A všude mi čouhají obvazy, kanyly a tak. No prostě stačí jen na mě přihrnout nějaký ten rov. No ale ještě ne, spořádaně jsme se vrátily zpět do nemocnice.

Rány se mi špatně hojí, vypadá to tady na dlouho. Mohu na vlastní kůži vysledovat, jak velice rychle tělo ochabuje, když se necvičí. Stačí, abych byla 48 hodin zavěšená s nohama v popruzích (to aby se transplantáty chytly), a už ty nohy necítím. Nemůžu se postavit. Ale fyzioterapeut Jarda mě nenechá, přitáhne chodítko a šlapej. Takhle jsem malinko propadla panice, a to když jsem šla na sál 2 dny po sobě. Při večerní se odehrál následující rozhovor s mladým sympatickým lékařem. Já: Vy mi tu nohu budete amputovat? MUDr.: Amputovat? Já: No že mi tu nohu uříznete (naznačuji řez) MUDr.: Ale to byste mi musela podepsat souhlas. Já: To bych s tím musela souhlasit? MUDr.: Ano. Já: Tak já s tím teda nesouhlasím. MUDr.: No vidíte, máme to vyřešené. Žádná amputace nebude.

Musím uznat, že všechny sestřičky a všichni lékaři jsou tady na mě moc hodní. Zvláště, když člověk vezme v úvahu zdejší pacienty. Většinou jsou to dementní babičky a dědečkové, nebo podezřelá individua, která si způsobila zranění v opilosti, a já. Jarda říkal, že nejhorší je to v zimě, když tady mají plno bezdomovců s omrzlinami.

Pomalu budu muset začít směřovat k zakončení těchto vanilkových dnů, protože uzávěrka se blíží. Jenže já jsem teprve na začátku, na začátku těch nekonečných hodin a dnů, kdy budu ležet na zádech, nohy zavěšené v popruzích a nebudu se moci hýbat. Nekonečné čekání na každý čtvereční centimetr dorostlé zdravé kůže. Čas se mi stal kapitálem. Hýčkám si ho, sním a těším se.

Těším se, až nebudu mít na nohou obvazy.

Těším se, až pojedu domů.

Těším se, až mi bude Baryk olizovat ruce.

Těším se, až si doma uvařím kafe s mlíkem.

Těším se, až pojedu s Barykem na procházku.

Těším se, až mi Tomáš uvaří smaženici z hub, které pro mě nasbíral a dal na mrazák.

Těším se, až pojdeme s Luďkou a Alicí cvičit.

Těším se, až si půjdu s Hankou do sekáče koupit dlouhou sukni.

Těším se, až si sednu na chalupě na zápraží.

Těším se, až budu Aničce držet palce při zkouškovém období.

Prostě se těším na ten starej dobrej eresáckej život.

Ivana Rosová