TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

TPL_ESW_EASYPEASY_SYSTEM_MESSAGE
TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Jde o titul mého oblíbeného autora Sébastiena Japrisota, jehož romány se pohybují na pomezí detektivky a psychothrilleru

 

Letošní léto mi připadá jako takový psychothriller. V tomto roce jsem završila 30 let aktivního soužití s RS a zřejmě je to už únavou materiálu, že se mi letní vedra hůř a hůř snášejí. Na poslední rekondici jsem zjistila, že nejsem sama. Každému z nás se více nebo méně přitížilo a jak jsem se tak kolem sebe rozhlížela, klidně jsme mohly uspořádat soutěž miss Prednison (Medrol… apod.). Tak jsme byly pěkně všechny od těch kortikoidů oteklé! Člověk se na všechno musí koukat z té lepší stránky. Ubylo vrásek a z tohoto hlediska je prednison lepší a levnější než botox. Změna přichází pozvolna a najednou slyším otázky.
Manžel: Nebolí tě zuby?
Dcera: Proč to jídlo nepolykáš a máš ho pořád v puse?
Tetička: Jé, ty ses nám spravila, no vidíš, že to jde, když se chce! Vem si ještě!
Kamarádka: Jaký krém teď používáš?
Kamarád: Vy ženský tu blížící se padesátku fakt snášíte líp.
Za těch 30 služby s RS mám pocit, že mě nějak veškeré úspěchy medicíny míjejí. Sice mě to pěkně štve, přesto doufám, že jednou na tom budou všichni pacienti s RS jako jistá Dita.
Na www.novinky.cz jsem se dočetla, že tato mladá žena, s dg. RS leze po horách, běhá maratony a jezdí na kolečkových bruslích. No co, já zas celé tohle vražedné léto (viz titul) jezdím na kolečkovém křesle a jak mi to jde!
Brouzdám dál po internetu a čtu, že kdesi za devaterými horami (rozuměj Amerika) se lékařům podařilo rekonstruovat nerv zničený roztroušenou sklerózou. Byla to jakási ubohá laboratorní myš s pokročilou formou roztroušené sklerózy. Tak mě napadá, jak asi vypadá myš s pokročilou formou roztroušené sklerózy. Nejlíp by asi eresku snášel had, ten toho moc nenachodí a vůbec, jak známo, leží, i když jde. Anebo nějaká rybka. Ve vodě, to by mi šlo.
Vzpomínám si na svoje poslední setkání s mořem na Kypru. Moře je tam hodně daleko mělké. Nechala jsem se tam vyklopit a chodila po pás ve vodě a chodila a chodila, celá jsem se radovala, jak mi to jde, a když jsem vylezla, tak jsem nechodila. Vůbec. Ono cvičení ve vodě je zrádné. Tak se mi potvrdilo, že slunce, moře, pláže nejsou nic pro mě. Já jsem zkrátka pecivál a cestování jsem se od té doby zřekla. Což samozřejmě neplatí o rekondicích, na ty já se pokaždé moc těším. Pesimisté občas obhajují svůj postoj tím, že když se na nic netěší, nemohou být zklamáni. Opak je pravdou. Já se strašně ráda těším. A navíc je prokázáno, že pesimisté se mnohem hůře vzpamatovávají ze svých neúspěchů.
Tuhle mi ale taky došel kyslík. Vracela jsem se z lékařské prohlídky a pavilon byl ve spodní části areálu Thomayerovy nemocnice. Neměla jsem s sebou vozík, jenom o berličce, hnáty křivé, belhala jsem se k autobusu. Jenomže ono to jaksi nešlo. No nevadí, práce počká, taky nemá nožičky jako já. Zavolám, že se dostavím později. Tak jsem se sunula systémem od lavičky k lavičce kupředu. Náhle u mě zastaví usměvavý řidič a ptá se, zda nechci svézt. To se ví, že chci! Ačkoliv… ale ne, co se mi tak může v mém pomačkaném stavu stát, to by teda musel být opravdu úchyl! A nebyl to úchyl, byl to příjemný člověk, který mě dovezl, kam jsem potřebovala. Ještě jsem stihla oběd v picošce a číšník mě oslovoval madam.
Hlavně nepanikařit, ono se to vždycky nějak zvládne, protože musí.
Vaše Ivana Rosová