Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Cokdybytátor není úplně přesně můj vynález, inspirovala jsem se jedním dětským komiksem

Je to zařízení, které se musí využívat střídmě, jinak se může stát nebezpečnou drogou. Pro začátek uvedu jednoduchý příklad.

 

Mám brzo ráno rehabilitaci. Zapomenu si nařídit budíka a zaspím. Spěchám, čím víc spěchám, tím jsem nešikovnější. Strhnu si zip na kalhotách, rozsypu kafe po kuchyni, hrneček mi vypadne z ruky a rozbije se. Nemůžu najít stejný pár ponožek, když už, tak je děravý. Všechna ucházející trička jsou ve špinavém prádle. Pes štěká. Čas běží. Nadávající manžel vstává do práce a obsazuje koupelnu (máme tam i záchod). Nadávající dcera vstává do školy a buší na dveře obsazené koupelny. Soused buší do stěny. Pes řve. Nemůžu najít kabelku. Na make-up není ani pomyšlení. Snažím se uniknout z dosahu rozběsněné domácnosti a spěšně si zavazuji u dveří tenisky. Tkanička se přetrhává. Čas běží. Pes řve. Manžel vychází z koupelny a se zlověstným výrazem se ptá, zda má vyžehlenou alespoň jednu košili. Nemá. Dcera vyžaduje peníze na oběd. Nemám. Prchám. Za dveřmi je slyšet zuřivý štěkot psa. Na rehabilitaci dorážím pozdě, bez dechu dopadám na podložku. Končetiny se mi chvějí.

– Tak si dáme něco ostřejšího, je ráno, to máte vždycky víc síly.

– Ano, sestřičko.

Na žebřinách visím, z balonu padám.

– Dneska nám to nějak nešlo, viďte, paní Rosová?!?

– Ano, sestřičko.

To teda nešlo. Vleču se domů. Doma „přeskakuji“ rozházené boty, ponožky, zametám kávu, sbírám střepy. Uvařím si čaj (kafe jsem zametla), usedám do křesla, zavírám oči a zapínám cokdybytátor. Kdybych si tak včera byla bývala nezapomněla nařídit budík
a předem si připravila čisté tričko a zaštupované ponožky! Tak bych potichu vstala, uvařila si kávu, čistě se oblékla, hezky namalovala a navoněla. Nikoho bych nevzbudila, ani psa. V klidu bych došla na rehabilitaci, zkracující se svaly protáhla, ochabující svaly posílila. Den by začal radostně. Místo toho tady sedím v tom bordelu, svaly zkrácené, mysl ochablá. Tolik běžné užití cokdybytátoru.

Cokdybytátor lze ovšem využívat i pro závažnější okolnosti. Jako třeba – co kdyby se nerozpadlo Rakousko-Uhersko, co kdyby existovali mimozemšťani, co kdybych byla dostudovala, co kdybych se byla nevdávala, co kdyby se byla moje maminka nevdávala, co kdybych byla nedostala eresku, co já bych všechno… A jsme u toho. Cokdybytátor může mít negativní účinky. To si tak sedíme nebo ležíme a hlavou nám běží film, co jsme všechno mohli udělat a neudělali, co nám kdo kdy špatného provedl, jak bychom se byli zachovali jinak, kdybychom věděli, co víme teď. A vůbec, co bychom byli bez eresky. Jenže život se nedá žít nanečisto a ereska tady je a sebelítost je zrádná.

Představuji si život jako velikou mozaiku. Základní kameny jsou dány, s tím nic nenaděláme.

To znamená, kdy a kde a do jakých podmínek jsme se narodili. Jestli jsme kluk nebo holka, bílí, černí nebo zelení apod. Zkratkou apod. myslím, že ta naše ereska je asi taky jedním z těch daných základních kamenů. No a v naší moci je tu mozaiku různými menšími či většími kameny dotvářet, aby to nějak vypadalo. Ten kámen představující eresku je nějaká ztuhlá hlubinná vyvřelina. Hnědozelené barvy. Tak bych ji trochu obrousila, vyleštila a okolo nasázela nějaké barevnější kamínky, aby to aspoň trochu ladilo. Ale v té mozaice máme taky pár základních světlých kamenů. Narodili jsme se do takových podmínek, že máme co jíst, pít, nehrozí nám nášlapné miny. Nášlapné miny máme v sobě. A tak tam můžeme přidávat další barevné kamínky. Mezi ně patří například tolerance, myslím, že má vanilkově žlutou barvu, Úsměv, Trpělivost, Empatie. Také zdravé sebevědomí v barvě tyrkysu (zelenomodrá), selský rozum (oranžovožlutá). Mozaika není nikdy hotová, stále ji dotváříme.

Můj cokdybytátor mě vlastně provází už od dětství. Pamatuji si, že jako malá holka jsem se večer těšila do postýlky, že si budu vyprávět pohádky. Ve svém cokdybytátoru jsem byla krásná princezna s dlouhými zlatými vlasy (jak jinak!). Princové na bílém koni se objevili až později, ale nebyli příliš důležití. Taky jsem byla indiánka, cestovatelka, kosmonautka, objevovala jsem nové planety. Jako mořeplavkyně jsem se dostala do podmořských světů. Na prahu dospělosti jsem si plánovala, jak budu letuška jako moje maminka a svět bude u mých nohou. Nicméně je tam ta hlubinná vyvřelina
a v cokdybytátoru se žít nedá.

Často vstupujeme do svých cokdybytátorů a stáváme se princeznami s dlouhými zlatými vlasy. Pánové se asi stávají chrabrými rytíři. Jsme zachráněni, případně usekáme dračí hlavy. Já osobně bych raději sekala ty hlavy.

Vaše Ivana Rosová

Další informace

Procvičování paměti a kognitivních funkcí zábavnou formou

Procvicovani pameti