Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Nejsem příliš jazykově nadaná. Říká se, že kdo umí zpívat, má nadání pro cizí jazyky. Zpívat umím, ale s cizími jazyky jsem na štíru. Začalo to ve třetí třídě základní školy na počátku sedmdesátých let minulého století (tisíciletí) s povinnou ruštinou. Á bé vé gé dé jé jó žé, vot čitáju ja užé. Raz, dva, tri, četýre, pjať, išol zájčik paguljať. Soudružka učitelka byla potrhlá Ruska, která naprosto nezvládala třídu rozjívených dítek. V jejích hodinách jsme se po třídě honili, házeli po sobě mokrou houbou, soušce jsme pokládali na židli napínáčky, schovávali třídní knihu, apod. Já, protože jsem byla odporný šprt, vzorný žák se samými jedničkami, jsem azbuku záhy vstřebala. S ruštinou, ač jsem se za to styděla, jsem nikdy problémy neměla. Mně se ty jejich bukvice prostě líbily.

S tímto jazykem jsem samozřejmě povinně pokračovala i na gymnáziu. Ani tam jsem s ním neměla problémy. Škoda, že kvůli bolševickému befelu mnohým unikli ruští klasikové, například Dostojevského Idiot. Teď si zrovna asi potřetí čtu Mistra a Markétku Michaila Bulgakova. No, je to těžké čtení, ale zkuste to.

   Ve čtvrtém ročníku už jsem začala mít problémy s RS, které začaly před maturitou – oslepnutím. Všechno jsem začala vidět jako přes tlustý igelit. Tenkrát jsem nevěděla, o co jde, bylo mi řečeno, že mám zánět očního nervu. No, ale učte se s tím na maturitu. Bylo potřeba udělat aspoň v termínu písemné zkoušky, ústní jsem mohla splnit na podzim. Spolužáci se mi snažili látku namlouvat na magnetofon. Písemky jsem napsala na velké archy transparentní fixou. Kamarádka mi přečetla zadání napsané na tabuli, na kterou jsem nedohlédla. Paní profesorka byla velmi laskavá, když procházela mezi lavicemi, upozorňovala mě, že už píšu na lavici. Nerozeznala jsem okraje papíru. Písemky dopadly dobře, o svaťáku jsem prokoukla na jedno oko, tak jsem se stačila připravit i na ústní. Ruštinu jsem zvládla za dvě. A vůbec celou maturitu.

   Dodnes si vzpomínám, jak jsem dostala kytici růží od profesora dějepisu (taky za dvě u maturity) a další velkou kytici od celé třídy. To už jsem ležela v nemocnici. Nikdy v životě jsem se u těch kytek takhle nenabrečela, jako tehdy.

   Se svými znalostmi ruštiny jsem se posléze uplatnila i na lázeňském pobytu v Soči. Tenkrát fungovala cestovní kancelář Balnea, která se orientovala na ozdravné pobyty u moře. Uměla jsem tak dobře rusky, že si tamní paní doktorka myslela, že jsem z Litvy či nějaké jiné pobaltské republiky. Po maturitě jsem se pokoušela o Vysokou školu ekonomickou. Přijímačky byly tenkrát povinné z ruštiny a matematiky. Kamarádka uměla počítat, já uměla rusky. Při přijímacích testech jsme si vyměnily papíry, já jí udělala ruštinu, ona mně matiku. Tak jsme se obě dostaly na VŠE, nekecám!

   Naštěstí jsem po dvou letech studií přišla do jiného stavu a mohla je se ctí ukončit. Omlouvám to tím, že studium bylo večerní, u toho jsem pracovala, těhotná a ta RS... Ale stejně to vnímám jako takové selhání, že jsem nedokázala dostudovat. No, nejsem inženýrka, ale azbuku si pamatuji.

Ještě k té matematice. K přijímačkám na VŠ mě připravovala kamarádka – učitelka matematiky. Byla tak dobrá, že jsem porozuměla goniometrickým funkcím, derivacím, i jiným, dnes už pro mě neznámým věcem mezi nebem a zemí.

   Moje dcera Anička studovala gymnázium. Vyprávěla mi, jak to u nich chodilo s matematikou. Ve třídě měli pilné vietnamské spolužáky, kteří uměli počítat, jak už se to u této komunity proslýchá. Seděli v prvních řadách, Anča a spol. seděli v zadních řadách. Při testech z matematiky si vzadu v klidu hráli piškvorky a čekali, až jim zepředu Vietnamci pošlou správné výsledky. Při testech z češtiny to probíhalo opačným směrem. Tomu se říká mezinárodní spolupráce. Dlužno poznamenat, že dcera, co se týče matematiky, skončila u trojčlenky.

  Dalším jazykem, který mi nedělal potíže, byla latina. Na gymplu jsem studovala humanitní obor, kde byla latina povinná. Znalost latiny se ani v dnešní době neztratí, ač je to mrtvý jazyk. Od latinských slov se odvíjí mnohá slova v různých jazycích. Tak například, když jsme s manželem Tomášem putovali po Francii, tak jsme se pomocí latiny domluvili, ač francouzsky neumíme.

   Latinu jsem zvládla i v těžkých chvílích, kdy ve čtvrtém ročníku, před maturitou, bylo potřeba uzavřít klasifikaci a do školy jsem už moc nemohla chodit. Zrovna jsem moc neviděla. Paní profesorka mi zadání musela přečíst a já se chytla, takže to dopadlo dobře. S latinou si vystačím i dnes. Naturalia non sunt turpia – co je přirozené, není potupné. To si říkám taky, když v terénu zoufale hledám bezbariérový záchod a nezadaří se.

   A co angličtina? Ta mi prostě nejde. Poprvé jsem se s ní seznámila v prvním ročníku, na gymnáziu, v roce 1978. Paní profesorka byla laskavá bohémka, všichni jsme ji milovali. Učila nás podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale nebyla moc důsledná. Tak jsem prošla s chatrnými základy. Po maturitě jsem se přihlásila na jazykovou školu. Na vstupní testy jsem se nabušila natolik, že jsem byla zařazená do přípravného kurzu na státnice. Jazykovou školu jsem navštěvovala tři roky, a to velmi zřídkavě. Protože jsem se neučila a angličtinu v praxi nepoužívala, dopadlo to následovně. Na konci každého ročníku se psaly závěrečné testy, na jejichž základě jsem se po třech letech dopropadala až do prvního ročníku. Tolik jazyková škola.

   Čas oponou trhal a já začala pracovat v marketingu jedné potravinářské firmy s německým vlastníkem. Zpočátku nám povolili kurzy angličtiny, ale v momentě, kdy je zatrhli s příkazem, že se musíme učit německy, jsem rozvázala pracovní poměr. Nebyl to jediný důvod, jen ta poslední kapka. Nebudu pracovat pro německou firmu 12 hodin denně, včetně sobot a nedělí.

   Nedala jsem si pokoj a zase začala pracovat. Tentokrát na MPSV v callcentru. Tam jsme mimo jiné telefonicky radili uchazečům o zaměstnání. Také uchazečům z tzv. třetích zemí, kteří chtěli pracovat na území ČR. Nejlepší byli Ukrajinci, těm jsem poradila rusky. Ale Indové byli taky prima. Ti uměli anglicky ještě hůř než já, tak stačilo jen porozumět jejich otázce. Odpovídala jsem jasně, stačilo jen přepnout webové stránky MPSV do angličtiny a bylo. Snad si poradili, naše úřady si s nimi poradily určitě. I zde jsem byla nucena ukončit pracovní poměr. 8hodinová pracovní doba, navíc směnný pracovní režim, to už nebylo nic pro mě. Navíc jsem už začínala s elektrickým vozíkem. Vzhledem k tomu, že jsem ministerstvu vybourala několik futer, neměli mě rádi. Nakonec já je taky ne.

Nejlepší studium cizího jazyka je praxe

Mezitím jsem připravovala naši šéfovou Rosky Praha a jejího manžela na angličtinu v rámci jejich studia na VŠ. Oni si mysleli, že umím anglicky. Posílala jsem jim e-mailem domácí úkoly, testy s anglickou gramatikou. Vypracované mi je posílali zpět a já je horko těžko opravovala za pomoci učebnic, slovníků, internetu. Pokud jsme u nich doma zkoušeli konverzaci, moc se nám nevedlo. Jsem ráda, že se stali magistry navzdory mé pomoci.

   Má nedostatečná znalost anglického jazyka mi přesto několikrát zachránila život. Mám absolutní nesmysl pro orientaci. To jsme byli s manželem jednou na výletě v Salzburgu. Jeli jsme autobusem s cestovkou, která nás volně vypustila do města. Chodila jsem o 2 berlích, tak jsem se po městě mohla courat. Když se čas povážlivě chýlil k odjezdu, poslal mě Tomáš na shromaždiště napřed, že prý ještě něco nakoupí. Sice jsem se vydala správným směrem, ale vedlejší ulicí, než po které jsme přišli. Okamžitě jsem ztratila orientaci. Zpanikařila jsem a vrhla se na prvního rakouského policistu, který naštěstí uměl anglicky a poradil. Shromaždiště autobusů bylo za prvním rohem doleva, asi 100 metrů.

   Podobnou zkušenost mám z francouzského města Bordeaux. Tam jsme jeli fandit fotbalistům Slavie Praha proti tamnímu klubu Girondins de Bordeaux. Mně je fotbal pumpička, ale vzala jsem si skalního fanouška Slavie. Slavie v Bordeaux prohrála. Mohla jsem za to já, protože ženské na fotbal nepatří, zvláště já, protože nosím smůlu. Od té doby jsem na žádném utkání nebyla. Přesto se v poslední době Slavii moc nedaří i beze mě, tak je doma smutno. O to víc smutno, protože se daří Spartě. Ale to jen tak na okraj. Výprava zhrzených fanoušků se po zápase vydala hledat nějakou putique (rozuměj putyku), aby zapili žal. Já jsem zhrzená nebyla, tak jsem se nepřidala a vydala se na procházku ztemnělým okolím hotelu.

   A to jsem neměla dělat. Záhy jsem nevěděla, kde jsem, ztuhly mi nohy a usedla jsem na obrubník chodníku, berle v klíně. Nikde nikdo, tma, chtělo se mi plakat. Za nějakou dobu u mě přibrzdilo auto a v něm dvě francouzské studentky vládnoucí anglickým jazykem. Vysvětlila jsem jim, že jsem se ztratila a nemohu najít svůj hotel. Naložily mě do auta a popovezly asi 200 metrů opačným směrem, než jsem se původně vydala. Rozloučily se s napomenutím, že bych se neměla sama toulat nočním parkem, kde mě našly. Souhlasila jsem. Usadila jsem se před hotelem na lavičce, protože jsem zapomněla vstupní kód do budovy a v klidu vyčkala návratu české výpravy. Tomáš možná není daleko od pravdy, když tvrdí, že bych potřebovala chráněné bydlení.

   On má vůbec daleko lepší vlohy k cizím jazykům než já. Na základní škole se naučil německy a od té doby tímto jazykem plynně hovoří, aniž by si svou znalost nějak prohluboval. Teď se učí podle internetu arabsky. Arabové jenom chrčí, oni mají nějak málo samohlásek. Naučila jsem se jedno slovo – poušť. Zachrčím schra (jako že Sahara). Dál v tom nemíním pokračovat. Ale i ti, kteří žádným cizím jazykem nevládnou, se neztratí. Třeba náš řidič Karel, který nás vozí minibusem na cvičení a na rekondice. Ten se ničeho nebojí a všechny hendikepované vždy doveze na místo určení včas. Po chodnících, po kolejích, v protisměru, v zákazu vjezdu. Vyprávěl mi, jak provezl celou partu vozíčkářů Římem. Všude se domluvil, všude projel. Prostě každému policistovi, hlídači, úředníkovi ukázal na svůj náklad a pravil, že je autysto hendykepáto. Tím myslel, že je řidič, který veze tělesně postižené. Všichni mu rozuměli. Brány se otevíraly i do zakázaných prostor. On by snad i návštěvu u papeže ukecal.

   I v Rakousku se domluvil. To jednou zastavili u benzinové pumpy a vozíčkáři potřebovali na záchod. Ten ale nefungoval na euroklíč. Tak jestli by jim obsluha správný klíč nepůjčila. Že prý žádný klíč nemají. Tak Kája vytáhl majzlík a kleště. Klíč se našel během několika málo vteřin. Trocha hrubého násilí někdy nezaškodí. S tímto jazykovým vybavením Kája procestoval celou Evropu.

Taky v Chorvatsku je možné domluvit se. Vzpomínám si, jak jsem tam kdysi v mládí sbalila jednoho Chorvata. Byl to intelektuál a zaníceně mi vyprávěl novodobé dějiny Jugoslávie. Opěvoval především Tita. Chorvatsky. Všechno jsem mu rozuměla i on rozuměl mně, když jsem mu česky líčila krásy Prahy. Zkrátka jsme si rozuměli. Po všech stránkách.

   Pořád mám snahu nějak zaměstnávat své šedé buňky mozkové, jak říkával Hercule Poirot. I když mám někdy pocit, že už jich tam moc není. Na tomto místě si dovolím jeden košilatý vtip, pánové prominou. Přiběhne do mužského mozku jedna taková šedá buňka mozková a kouká, tam prázdno. Přiběhne tam druhá a povídá – Co tady děláš? My jsme všechny dole!

   No tak k té mé angličtině. Přihlásila jsem se do kurzu angličtiny. Všichni jsou tam o generaci mladší, včetně pana lektora. První hodina mě neodradila. Na úvod nám pan lektor pustil ukázku amerického thrilleru v původním znění bez titulků. Stříleli tam po sobě, něco na sebe hulákali. Tak prý, o co tam jde. Byla jsem první zkraje, tak jsem měla začít. Trochu jsem se orosila, protože jsem tomu vůbec nerozuměla. No co, budu za blbce, nebude to poprvé. Srdnatě jsem anglicky odpověděla, že sice vůbec nevím, o co jde, ale bylo tam 5 mrtvých. Naštěstí ostatní na tom nebyli o nic lépe. Rozvinula se debata, kolik že tam bylo mrtvých. Že tam šlo o výkupné, kdo , komu, proč a za co, na to naše slovní zásoba nestačila. Pan lektor to nevzdával. Následovalo další téma – osudová rozhodnutí. Rozdal nám anglicky psané lístečky s popisem situací, které máme řešit. Já to měla jednoduché. Jsem lékařka a řídím, zrovna jsem v hospodě a vypila jsem 2 piva. Náhle musím odjet k akutnímu případu. Odpověděla jsem, že nejsem ani lékařka, ani nemám řidičský průkaz, tak si klidně dám třetí pivo. Druhé osudové rozhodnutí: Jsem kapitán lodi, která se potápí. Máme jen jeden záchranný člun. Koho do něj posadím? Odpověděla jsem, že je to pro mě příliš fatální rozhodnutí, tak si do toho člunu sednu sama. Na konci této první lekce mě pan lektor pochválil, že mám výbornou výslovnost, ale že mluvím česko-anglicky. To znamená, že českou větu překládám do angličtiny. No to dá rozum, nejsem rodilý mluvčí. Nejdřív si větu vymyslím, pak ji zformuluji česky, následuje překlad do angličtiny a pak to ještě správně vyslovit. To trvá docela dlouho. Nicméně mě těší, že těch pár slovíček, které si ještě pamatuji, dobře vyslovuji. Zkusím v tom pokračovat.

Have a nice day!

Vaše Ivana Rosová

Další informace

Procvičování paměti a kognitivních funkcí zábavnou formou

Procvicovani pameti