Vanilkové dny

Toužebně jsem si vzpomněla na ten vozík, který jsem frajersky zanechala doma. To abych měla volné ruce a mohla ji praštit berlí po hlavě. Jaký skončila? Vždyť na vozíku se dá přece začít! Ano, mohu zůstat doma a veškeré povinnosti ponechat na svých bližních, případně na organizacích k tomu určených. Ale já preferuji samostatnost. Když nedojdu, tak dojedu. K lékaři, na nákup, na procházku, do divadla. I vytřít podlahu mohu sama, mám přece mop na tyči. Pokud jde o estetickou stránku, i ta je sporná. Já soukromě vypadám lépe, když se ladně pohybuji na vozíku, než když se nekoordinovaně kymácím na berlích. a taky toho stihnu daleko víc a bez námahy. Já ten vozík neoslavuji, jenom to beru pragmaticky.Existuje názor, že když si sednu na vozík, tak z něj už nevstanu. Ano. i to je možné, ale to si každý musí srovnat sám. To samé platí i o berlích, o hůlce. O 2 berlích dojdu daleko dál a s menší námahou, než když vlaju o jedné hůlce. O chudákovi páteři už vůbec nemluvím. A když odmítám hole úplně? Nikdo se nesmí divit reakci okolí, které nás vidí potácející se podél zdí. Na čele nemáme napsáno, že trpíme RS, vypadáme jako po flámu. Tohle všechno mi probíhalo hlavou, zároveň s touhou praštit onu dámu po hlavě. Podařilo se mi vykouzlit úsměv a odpověděla jsem, že ano, že mám eresku, ale pocit, že bych skončila, nemám. Nakonec, nebyla jsem jiná, když jsem s RS začínala. Bylo mi 18, byla jsem vzteklá, odmítavá, zoufalá, nenáviděla jsem všechny, kdo mohou chodit. Na vozíčkáře jsem se nemohla ani podívat, svět se hroutil. Vzpomínám si na jednu starou paní, kterou jsem kdysi potkala Bylo náledí, potkaly jsme se na ulici, opatrně jsme se šouraly o berlích. Paní se usmála a pravila:

• Musíme opatrně, viďte?

Hrubě jsem jí odpověděla, že jí je 100 a mně 20, tak co mě srovnává? Jenom se na mě tak smutně podívala. Chtěla bych se jí po těch 30 letech omluvit.

Život na kolečkách přináší úsměvné situace. To jsem tuhle jela na elektrickém vozíku do lékárny. Zapomněla jsem si vozík nabít, což se projevilo přede dveřmi lékárny. Najednou to nešlo tam ani zpátky. V tu ránu se objevilo množství pomocichtivých spoluobčanů, ale pomoci mi nemohli. V krizových situacích se řešení musí najít stůj co stůj. Zavolala jsem na linku bezbariérového odvozu, ale nikdo nebyl volný. Šikovný kamarád mi poradil linku 156, což je městská policie. Tak jsem to zkusila, nebylo zbytí. Po chvíli se objevili 3 černí šerifové. Byli malinkatý, i když jsem seděla, bylo to zoči voči. Jeden z nich byl technicky zdatný a objevil na vozíku páčku na volnoběh. Ale co teď? Domů jsem to měla asi 5 km a s elektrickým vozíkem si ručně nepomůžu. Takže mě holt dostrkají. Naštěstí jsem si vzpomněla na nedalekou zastávku bezbariérového autobusu, takže se vše vyřešilo bez větší časové prodlevy. Byla taková zima, až jsem zvonila. Dostrkali mě na místo určení a než autobus přijel, několikrát projeli kolem a ptali se, jak mi je,. Když jsem odjížděla, šťastně jsem jim mávala. No řekněte, kdo má rád policajty? Já jo.

Život na kolečkách je vůbec vzrušující. Třeba účast na demonstracích. Vydaly jsme se s Alicí na demonstraci proti sociálním reformám. Nechci se tady pouštět do politických debat, ale fakt mi ty sociální reformy připadají nespravedlivé. Takové antiJánovšíkovské. Chudým brát a bohatým dávat. Spouštěcím mechanismem byl pro mě mail od námi původně preferované poslankyně. Ať prý nikam nechodíme a popovídáme si s ní. To je něco pro mě, starýho rebela. Alice sehnala doprovod a šly jsme na to. My jsme s Alicí vůbec dobrá dvojka. Obě se tak probíjéme životem o berlích, na delší trasy na vozíku. Já měřím 1,80, Alice 1,50. Alice má čtyřky a je vnadná, já mám mínus čtyřky a jsem prkno. Alice to s chlapama umí, já ne. V praxi to vypadá následovně: Alice na vozíku nemůže přejet obrubník a zůstává bezradně na vozovce. Přibrzdí pick-up a z něj vyskáčí 4 mladí svatouši. Jeden předhání druhého, aby Alici přenesli na chodník. Já nemůžu vyručkovat mírný svah. Přišourá se vetchý stařeček a na pokraji infaktu mě vystrká 2 metry. Alice je ranařka a prodere se až k podiu, demonstrující jí utvoří téměř koridor. Já mám fobii z davu a zůstávám na pokraji shromáždění, kde nic nevidím ani neslyším. Pouze zahlédnu na vyvýšeném místě překladetlku znakové řeči, ale to je mi … platné, protože znakovou řeč neovládám. Ona fobie z davu je vůbec prima vlastnost pro účast na demonstracích a vůbec život ve velkoměstě.

Například v metru, když se z obou vlakových souprav v dopravní špičce vyhrnou na nástupiště cestující, zůstávám přilnutá k nejbližší zdi a čekám. Ocitnu-li se totiž v naměstnaném davu lidí, dochází mi kyslík a srdce mi drobně vynechává. No, každý máme svého broučka v hlavě. Demonstrace jsme se tedy zúčastnily, ať už pasivně či aktivně, potkaly jsme tam plno lidí, doprava fungovala.

Další zajímavostí našeho života na kolečkách byly závody na kolečkách jménem OSOKOLO. Závody pořádala organizace, která se stará o aktivní život vozíčkářů. Závody se konaly v blízkosti mého bydliště. Žiju na sídlišti, které vypadá jako každé sídliště, tedy uniformě. Odosobněné králíkárny. Mně už to tolik nevadí, protože bydlíme na okraji této králíkárny a máme výhled do chráněné krajinné oblasti. Tu já znám velmi dobře, venčím tady našeho mamuta. Spolu s Alicí (bydlí v blízké vsi) jsme do toho šly. Bylo vyhlášeno několik kategorií, kterým jsem naneštěstí nevěnovala mnoho pozornosti. Přihlásila jsem se do stejné kategorie jako Alice, která má elektrický skútr. Já mám elektrický vozík a ten jezdí rychlostí 1 km za hodinu, mám ten pocit. Jakmile bylo odstartováno, okamžitě mi celý peloton zmizel z dohledu. Po trase byli roztroušeni různí pořadatelé, kteří měli ukazovat směr cesty. Ačkoliv jsem terén znala, nevyužila jsem své znalosti krajiny a nijak jsem si ji nezkracovala. Nejsem přece žádný podvodník. Během cesty mě předjížděli závodníci, kteří startovali v kategoriích daleko za mnou. Svou kategorii jsem ukončila s přehledem poslední. Alice už třímala pohár za třetí cenu a byla po obědě. V závěru celé akce bse pořádala tombola. Všichni něco vyhráli kromě mě. Naštěstí se rozdávaly balíčky pro děti. Uprosila jsem pořadatelku, že mám doma malé dítě (21 let, to jsem neprozradila) a dostala jsem hrst hašlerek. Po závodu jsme s Alicí projížděly naší chráněnou krajinnou oblastí a já jí ukazovala její zákoutí. Třeba jezírko, kde bydlí brontosauři. Ona mi zase ukazovala různé styčné body, kudy závod vedl. Tam jsem vůbec nedojela. Musím říct, že jsem se dlouho tak nenasmála jako při onom sportovním utkání.

A tak moji milí, jsme to stále my, ať už o holích, na vozíku nebo bez.

Vaše Ivana Rosová