Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Taková doprava veřejnými hromadnými prostředky může být mnohdy velmi vzrušující zážitek
Když jsem donedávna ještě jezdila do práce, která byla za hranicemi Prahy, jezdívala jsem autobusem. Má intervaly, jak já říkám, jak sobí spřežení na Aljašce. Když mi ujel, strávila jsem meditační hodinku na autobusové zastávce. 

 

Když jsem se strefila, cesta mi zabrala pouze 20 minut. Loni před Vánoci jsem byla v práci dřív hotová, autobus neujel a já se těšila, jak za 20 minut budu péct cukroví, protože jsem jako vždy byla v předvánočním skluzu. Jenže jsem nepočítala s bleskovými klimatickými změnami. Během chvilky se vozovka pokryla ledem a kolony aut v dopravní podvečerní špičce se zastavily. Kdo mohl, vystoupil a šel na vlak nebo pěšky. Chvilku jsem o tom taky uvažovala, ale když jsem viděla ty piruety chodců na zledovatělém chodníku, vzdala jsem to. Nebyla jsem sama, a tak zbytek pasažérů se sesedl do hloučku a zahájili jsme docela příjemnou konverzaci. Jedna paní dokonce vybalila cukroví a všichni jsme ochutnali, včetně řidiče. Cesta, která trvá normálně 13 minut, trvala 2 hodiny, ale rozhodně to nebyl ztracený čas.
V dopravním prostředku i mimo něj lze potkat různé lidi. To mi zase jednou ujel autobus a nebylo si kam sednout a zrovna jsem byla hrozně unavená. Tak jsem si tak tiše na zastávce visela na berlích, když se ke mně připotácelo silně ovíněné individuum. A jestli bych nešla na skleničku. Nešla. Že se nemusím bát, že AIDS nemá. To už jsem se dožrala. Ještě víc jsem se pověsila na obě berle, upřela na něj unavený zrak a řekla, že to teda na rozdíl ode mě má velkou kliku. Odešel a za malou chvilku přijel autobus.
Autobus je vůbec můj milý dopravní prostředek. Tuhle jsem si do jednoho nastoupila, protože byla zima a já si potřebovala odpočinout. Autobus náhle zastavil na odlehlé zastávce. Uvědomila jsem si, že je tma a já jsem jediný pasažér. Od volantu povstal chlap jak hora a blížil se ke mně. Měla jsem jedinou obavu, jen abych nemusela vystoupit, dále má unavená mysl nedosáhla. Asi jsem se tvářila divně, protože řidič mě začal horlivě utěšovat, že mi nic nechce udělat, jenom tam musí pět minut počkat, aby se vešel do jízdního řádu. Bylo mi úplně jedno, jestli mi něco udělá, nebo neudělá, hlavně, že nemusím vystupovat a čekat na další autobus.
Vlaky mám taky moc ráda, bohužel už si jich moc neužiju od té doby, co máme auto. Nejhezčí cesta je z Jaroměře do Malých Svatoňovic, tam máme chalupu. Člověk by nejraději z vlaku vyskočil a toulal se po těch malebných vesničkách po svých. No ale co se dá dělat, z oken dopravních prostředků je toho vidět taky hodně.
V souvislosti s naší chalupou mám zkušenost s jedním takovým netradičním dopravním prostředkem a to jsou saně. Vzhledem k tomu, že naše chalupa je v terénu, kde se pořádalo mistrovství světa v běhu do vrchu, lze si snadno představit její nedostupnost v zimě. To se nohy boří po kolena a berle až po madla. A tak pokud není k mání již zmiňované sobí spřežení, musím zapřáhnout do saní dobrovolníky. Ale ta cesta zpět stojí za to! Svištím si to samospádem zasněženou horskou krajinou 2 kilometry.
Metro mě moc nebaví. Tam si akorát mohu prohlížet povětšinou zakaboněné tváře spolucestujících. V nastupování a vystupování z eskalátorů už jsem dosáhla určité virtuozity, protože většinou ta stanice, kterou chci použít, nemá výtah. A co víc, ten východ, který chci použít, nemá eskalátor. Tedy udělám levou rukou tzv. dvojhmat (uchopení dvou berlí jednou rukou), pravou rukou se chytnu madla a schod za schůdkem stoupám výš.
Když se sejdou penízky a u nás v Rosce je na dopravu mikrobusem, je to veliká příležitost pro všechny, komu jsou radosti veřejné dopravy odepřeny. Náš milovaný řidič Renda posbírá cvikůchtivé klienty a zamíříme do našeho centra si trochu protáhnout kostru. Cestou zkontrolujeme Alenku, jestli si zase nezapomněla zuby, pokud ano, dumáme, kde by tak mohly být, naposledy prý je našla ve spižírně. A vůbec cestou probereme všechny a všechno. Renda je silná osobnost, protože tu naši drůbežárnu by jen tak někdo nevydržel. Myslím, že tahle akce je moc důležitá nejen pro ty, kdo se z domova moc často nedostanou.
Také se s Vámi podělím o vlastní zkušenost s vozíkem. Jsem moc ráda,že jsem se oprostila od starosti „co by tomu řekli lidi‘‘. Lidi tomu neřeknou nic,v lepším případě uhnou z cesty. Stačí si sednout na ten vozík zpříma, lopatky k sobě a dolů, vytáhnout se z beder, dlouhý krk, dlouhá záda (jak jistě znají všichni, kteří mají co do činění se mnou na rekondicích) a úsměv. Když slyším výraz „skončit na vozíku“, celá se naježím. Ono se na něm dá docela dobře začít.
Takže lidičky, neseďte doma, jezděte vlakem, autobusem, tramvají, na vozíku, plujte bárkou s bílými plachetničkami… Ať něco vidíte!!!
Ivana Rosová                                                 06 06

Další informace

Procvičování paměti a kognitivních funkcí zábavnou formou

Procvicovani pameti