Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Ergoterapie je profese, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových a rekreačních činností u osob jakéhokoli věku s různým typem postižení (fyzickým, smyslovým, psychickým, mentálním nebo sociálním znevýhodněním). Podporuje maximálně možnou participaci jedince v běžném životě, přičemž respektuje plně jeho osobnost a možnosti.

Tak praví definice.

V praxi jsem se setkala s ergoterapií poprvé před několika lety na rehabilitační klinice. 3-týdenní pobyt na této klinice mi vyhovuje daleko lépe než lázně, i když je zde normální režim jako v nemocnici. Jinak řečeno, do hospody se musí na propustku. Takže kromě fyzioterapie, masáží, lymfodrenáží, elektroterapií, hydroterapií, různých mechanických udělátek určených k posílení čehokoliv je v nabídce ergoterapie. Co v nabídce, je to povinná součást celé výbavy. Nic zlého netuše, nahrnula jsem se první den pobytu do určené místnosti. Vévodila zde sestřička (vlastně ergoterapeutka) vzbuzující vskutku respekt. Nadmíru vysoká, s nápadnou barvou vlasů, obrovskými naušnicemi, ocelovým pohledem, zvučným hlasem. Věku jistě pokročilejšího než by se na první pohled zdálo. Zvědavě jsem se rozhlédla po místnosti. Byl to ráj kutilů
a vyznavaček ručních prací. Ani jedno nejsem, takže veškeré vybavení nemohu popsat.

- Tak co byste chtěla dělat?

Plna naděje jsem upřela zrak na ty největší dřevěné korále, s největšími dírkami,
že budu navlékat.

- To ne, to je příliš jednoduché, takhle bychom vaši jemnou motoriku nepodpořily!

Vyfasovala jsem drobné korálky, které se nedaly uchopit, pouze nalepit na uslintaný prst a tenoučký vlasec, který se nedal ani uchopit, ani naslinit, dokonce nebyl ani vidět. Nelze se tedy divit, že jsem k ergoterapii hned zpočátku pojala nedůvěru.. Tato nedílná součást léčebného procesu se stala mou noční můrou. Třeba ruční výroba korálů. Z chuchvalce prapodivné vaty vytrhnout chuchvaleček, namočit si ruce do misky s mydlinkovou vodou a válet a válet, až  mezi upatlanými dlaněmi vznikne ještě upatlanější smotek. Ten se po uschnutí nabarví a spolu s dalšími smotky navlékne na niť a netradiční korále jsou na světě. K tomu naštěstí nedošlo, za směnu jsem upatlala jenom tři smotky. Teď jsem si vzpomněla, že korále lze vyrábět i zkráličích bobků. Jsou malé, kulaté, tvrdé (králíci toho moc nevypijí) a nepáchnou (králíci jsou vegani). Prý je to pravda. Tento druh výtvarné činnosti musím ještě paní ergoterapeutce navrhnout.

Ani posilování kognitivních schopností mi moc nešlo. Když se hrál Scrabble, vyfasovala jsem většinou písmenka ď, ť, ň, x, souhlásky žádné. Tvořte z toho slova! Na logická a paměťová cvičení mě taky neužije. Pamatuji si jenom co potřebuji
a člověk toho vlastně už moc nepotřebuje.

Úbytek kognitivních schopností má svoje výhody. Tak například já hrozně ráda čtu detektivky. Sslečna Marplová či Hercule Poirot zlosyna nebo zlodceru vždy odhalí, což mému smyslu pro spravedlnost dělá dobře. Oni sice odhalí, jenom doufám, že vrazi a podvodníci jsou i po zásluze potrestáni. O tom se už Agáta nezmiňuje. V naší době, v naší zemi, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu také leccos odhalí, jiné orgány to zas zahalí. No ale zpět k detektivkám. Asi do půl roku, nejpozději do roka spolehlivě zapomenu kdo a proč vraždil, a tak mohu ten příběh znovu číst se stejným zaujetím. Člověk ušetří peníze za knihy a místo v knihovně.

Zkrátka jsem nešikovná, nebo ještě lépe netrpělivá. Z toho vyplývá můj vztah k ručním pracem. Už jako dítko školou povinné jsem mamince nosila ze školy k MDŽ různé zámotky (jehelníčky), kostrbatá přáníčka s ještě kostrbatějšími srdíčky apod. Přesto jsem navštěvovala Lidovou školu umění, řečenou Lidušku, obor kreslení..
To mi kupodivu docela šlo, asi proto, že jsem milovala pana učitele.

Malování mi v dospělosti vlastně pomohlo jako jakási arteterapie, když jsem onemocněla. Na dřevěná kolečka nařezaná z větví jsem olejovými barvami malovala miniatury. Zezadu jsem přilepila špendlík a rozdávala jako ozdoby na šaty. Nebo jsem součkovala koberečky. Jeden obzvláště povedený jsem si nechala a po letech jako novopečená snacha jsem ho darovala mamince svého manžela (nemám ráda slovo tchyně) k vánocům. Aby si myslela, jaká šikovná ženuška jí přibyla do rodiny.

Ještě musím vzpomenout svůj první a poslední, jediný svetr, který jsem kdy upletla.Bylo to při mém prvním pobytu v nemocnici, tedy před více než 30 lety. Vznikl velký růžový kus oděvu, pletený hráškovým vzorem, který jsem sice nikdy neoblékla, ale stále ho z pietních důvodů uchovávám.

Nic naplat, jehlu do ruky občas žena vzít musí, ale vyhýbám se tomu, jak mohu. Například mám stále po ruce sadu zavíracích špendlíků, kterými svírám povolené švy na kalhotách. Když už díry na ponožkách nelze vykrýt systémem několika párů na sobě, vyhazuji je. Mám několik kamarádek vlastnících šicí stroje nebo alespoň šikovné ruce a ty pravidelně zásobuji drobnými správkami oděvů.

Má dnes už dospělá dcera je na tom s ručními pracemi naneštěstí obdobně. I když to v jejím útlém věku vypadalo nadějně. Navštěvovala keramický kroužek. Po bytě mi visí krásná vypálená sluníčka, srdíčka, zvířátka, na poličce stojí hrnečky. Jenomže věřte nevěřte, z keramického kroužku ji paní učitelka vyloučila. Z propouštěcí zprávy jsem se dozvěděla, že dítě nedbá pokynů a tvoří si co chce. No dobře, zřejmě se ta dětská fantazie taky musí krotit.

Dcera postoupila na druhý stupeň ZŠ. Skrze úskalí puberty si vedla celkem normálně.

 Od třídních schůzek jsem byla osvobozena, protože budova školy stála daleko od stanice autobusu. Ale jednou jsem přece musela, manžel byl pracovně zaneprázdněn. Doklopýtala jsem do školy, i 2. patro bez výtahu jsem zvládla. Chýlil se konec školního roku, na lavici leželo předběžné hodnocení žáka. Nic moc, ale šlo to.
A najednou jsem si všimla známky z výtvarné výchovy. Čtyřka. Když jsem moc unavená špatně vidím, znáte to. Promnula jsem si oči. Stále čtyřka.Opatrně jsem se zašla zeptat paní učitelky, kde je problém. Problém byl a velký. Dostali jsme oba rodiče předvolání na příští den. Doma nám dcera vysvětlila, že paňčelka si na ní zasedla. Oba rodiče jsme se příští den tedy dostavili. Paní učitelka na výtvarnou výchovu byla dáma pokročilého středního věku, s pečlivě vymodelovaným účesem, celá taková pečlivě vymodelovaná. Na každém prstě jeden až dva zlaté prsteny, na krku dva až tři zlaté řetízky, na rukou tři až čtyři zlaté náramky. Při každém pohybu cinkala a chřastila. Sdělila nám, že máme nevychované a drzé dítě, které nedbá jejích pokynů. Na naši poznámku, nechť je jí tedy snížena známka z mravů a ne z výtvarné výchovy, začala bušit pozlacenou pěstičkou do stolu. Fistulí nám sdělila, že za domácí úkol dcera vytvoří brontosaura z toaletního papíru. Vyrozumněla jsem, že jinak dcera Anna z výtvarné výchovy propadne. Jako se dělá reparát z matematiky, fyziky, chemie apod., tak se asi dělá reparát i z výtvarné výchovy.

Když brontosaurus, tak brontosaurus, pravil manžel Tomáš a následujícího dne se celá rodina pustila do díla. Měli jsme na to celý víkend. Postup práce je zdlouhavý, na následný úklid náročný. Zkrátka, hodně se při tom nadělá. Ze silného drátu se vytvoří konstrukce na motivy brontosaura, vycpe se novinami a obmotává cáry toaletního papíru namočenými ve škrobové vodě. Výtvor zasychá, usychá, drolí se, trhá se, blemtá se, patlá se. Nicméně nabývá na objemu. Zasychající škrobový hajzlpapír nelze odstranit z rukou, obličeje, oděvu, ze zdí, stropu, podlahy. Spotřeba rolí rovná se měsíční spotřebě celé rodiny s mírným průjmem. Vietnamcovi ve večerce jsem vykoupila zásoby této sanitární potřeby. Vzniklý brontosaurus byl opravdu brontosaurem a nakonec přece jenom zaschnul a byl nabarven pralesními barvami. Nádhera, jen ho postavit do galerie moderního umění. I paní učitelka změkla a nechala Anču postoupit do dalšího ročníku ZŠ. Brontosaura umístila na přední místo výstavky výtvarných děl žáků školy. Nikdo netuší, že v útrobách tohoto artefaktu je umístěna malá kartička se slovy Paní učitelka je kráva. Vyvedena písmem mého muže.

Chápu, poněkud drsný závěr. Po kom to to dítě má? Paradoxem je, že Anička studuje vysokou pedagogickou, obor biologie a výchova ke zdraví. Kdepak výtvarná výchova! Jsem zvědavá, jak naloží s podobně vzpurnými dítky jako byla ona sama.

 

Vaše Ivana Rosová

Další informace

Procvičování paměti a kognitivních funkcí zábavnou formou

Procvicovani pameti