Další informace

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

Systémové upozornění
Hlavní informace

Bez chebdí (Sambucus ebulus) je vysoká, vytrvalá bylina, jeden ze tří druhů rodu bezů v české přírodě rostoucích. Tento zdomácnělý archeofyt obsahuje v plodechlistechlodyze i v kořenu toxické látky, které mohou po požití ohrozit zdraví. Od bezu červeného a bezu černého se viditelně liší tím, že bez chebdí je rostlinou s měkkým bylinným stonkem. Ostatní druhy jsou keře s dřevnatým stonkem. Druhové jméno chebdí pochází ze staročeského výrazu „chamradí“ či „chabrdie“, označující neužitečné rostliny. Tolik Wikipedie.

Obrázek 16

            No prostě chabrus, jak se často říká. A proč tento prapodivný úvod? Chabrus jsem byla část tohoto tropického léta, kdy jsem měla pocit, že se rozpustím, proteču si nohavicemi a sloučím se se žhavým asfaltem. O bezu chebdí a zlatohlávku skvostném, který se v něm rád zdržuje, mi vyprávěl můj manžel Tomáš, když jsem ležela jako prkno v nemocnici téměř v komatózním stavu. Asi chtěl odpoutat mou pozornost od této neradostné situace. Přiznám se, mělo mě to varovat. Hlavně, že všem na rekondicích a cvičeních vykládám, že mají poslouchat signály svého těla. Začalo to hned s příchodem prvních veder v červnu. Měla jsem na starosti rekondici, jen pár lidí, to dám, říkám si. No dala jsem to, dala, jenom mi bylo divné, že hned první den zvracím. No nic, všechny jsem poslala na zdravotní procházku a vyspala se z toho.

            V červenci vlna neutuchajících veder zaplavila Česko a vůbec celou Evropu. Navzdory tomu pražští roskaři navštěvovali veškeré aktivity našeho centra v hojném počtu. Cvičení, ergoterapie, paměť… Tak já teda taky. Nevšímala jsem si neustálých zánětů mého ubohého nízkokapacitního močového měchýře, nevolností apod. Dalším signálem byla jedna z jízd ze cvičení. Mám na starosti povětšinou vozíčkáře, učím je, jak rovně sedět, správně dýchat…, jsme sváženi autem ze všech koutů Prahy. Hrdinně jsem prohlásila, že jako kapitán budu opouštět loď (auto) poslední. Když už byli všichni cvičenci v teple (vlastně v chládku) domova a jako poslední jsem mířila k domovu já, opatrně jsem za jízdy prohlásila směrem k řidiči Karlovi: „Kájo, ničeho si nevšímej a jeď dál.“ Stáhla jsem okénko a hodila na protijedoucí motoristy pár šavlí. Utřela jsem si papírovým kapesníčkem zvratky a nerušeně jsme pokračovali dál. Doma jsem si lehla a dala si vychlazenou plzeň, ta to ještě jakžtakž srovnala.

            Silná jako silnice jsem se dále vrhala do náruče 35stupňových veder vstříc svým povinnostem, které vlastně vůbec povinnostmi nebyly. Až se moje tělo naprdlo a řeklo DOST! Když nemáš holka rozum ty, musím ho mít já. Takže jsem se jednou takhle v noci, která byla meteorology označena jako tropická, skutálela z postele na zem a zůstala jako prkno. Ruce nic, nohy nic, dokonce ani oči nic, ale to jsem ještě nevěděla, protože jsem si myslela, že je hluboká noc. No jo, to tak bývá, když má eresák skoro čtyřicítky horečky, to je pak tuhej jako nikdo druhej. A já, protože jsem zvyklá cvičit, jsem byla pružné prkno. Klidně mě mohli použít jako odrazový můstek ke skokům do vody. Sanitka mě přivezla do nemocnice na infekční oddělení.

            Ne všechno si pamatuji. Například si pamatuji na laskavého saniťáka, který mě hladil po ruce a říkal mi paní Ivano. Asi mi chtěl zpříjemnit poslední chvilky života. Dále to moje prkno přemisťovali z lehátka na lehátko vždycky dva pomocí prostěradla. Znáte to: jako v těch růžových (zahradách) a modrých (kódech) seriálech. Tak na tři: raz, dva, tři, (žuch). Pan doktor na příjmu se kromě obvyklých otázek typu copak vám schází apod. optal v rámci zjišťování mých kognitivních schopností, zda vím, jak se jmenuje náš prezident. Tím mě teda probral, horečka nehorečka. Odpověděla jsem jasně a rozvitou větou. Při představě, jak na smrtelné posteli se mě lékař zjišťující, zda jsem ještě při smyslech, ptá na totéž a já budu umírat se jménem Miloše Zemana na rtech, mě polilo ještě větší horko.

            Přinesli mě na lůžko do pokoje. Poté, co rigor mortis odezněl, se ze mě stala marioneta, dřevěná loutka. Sestřička se mi pokoušela obléct andělíčka jednou rukou, druhou mě držela, protože jsem se jí neustále kácela. Spolu s komáry se mě poté snažila vykrvit. Opatřena kanylou a skrze ni do žil proudícím životabudičem v podobě širokospektrálního antibiotika jsem upadla do sladkého bezvědomí. Příštího rána to ale nebylo o nic lepší. Mám prý v těle masivní zánět, je třeba nalézt příčinu. Metodou raz, dva, tři, žuch jsem putovala po všech možných vyšetřeních a rentgenech. Na tomto místě musím vyjádřit hluboký obdiv a úctu ke všem, kteří jsou nemocí natolik převálcováni, že jsou zcela závislí na pomoci okolí. Přesto jsou akční a nezůstávají sami doma se svou chorobou. Když mě sestra či dcera převracely z boku na záda a zpět, uvědomila jsem si to v plné míře.

            V nemocnici jsem nijak duševně nestrádala, protože jsem se rozhodla, že tam zůstanu, dokud antibiotika nezaberou a já se budu moci vrátit ke svému původnímu způsobu života. Byla jsem o tom přesvědčená. A tak, napíchnutá na kapačky, jsem pozorovala cvrkot kolem sebe. Obdivuji nezměrnou trpělivost, profesionalitu a energii sester, lékařů a dalšího nemocničního personálu. Bezpochyby jsou nedoceněny zvláště sestry. Když si vzpomenu na každou sestřičku, která byla na noční na celé patro sama, doslova lítala od jednoho k druhému, protože jsme byli všichni na infuzích… Dostala jsem nápad. Povinně bych nařídila každému poslanci a senátorovi a vůbec všem těmto činitelům udělat si ošetřovatelský kurz a odpracovat alespoň dvě noční šichty v nemocnici měsíčně. A za ty peníze…

            Asi za tři dny jsem se vzpamatovala natolik, že jsem se byla schopná sama se přesunout z postele na vozík a zpět. Tak to je prima, asi mě pustí domů. Povysunula jsem si noční košili a hle, místo normální vlastní nohy jsem měla nohu sloní, rudou a bobtnající. Pan doktor na vizitě, který vypadal jako Ivánek z Mrazíka, byl nadšen. „Ale to je báječné! Tak vy máte růži! Už víme, z čeho jsou ty vaše horečky. Představte si, že byste měla zánět srdečního svalu. Tohle je brnkačka!“ Když brnkačka, tak brnkačka. Plácla jsem si na nohu, na které by se dala smažit vajíčka, mokrý hadr. Zasyčel a uschl. Konečně byla příčina odhalena a mně nezbylo než v nemocnici setrvat, dokud zánět neustoupí. Podle vzoru vygoogluj si svou nemoc sám jsem se dočetla, že elefantiáza (sloní noha), mi může zůstat. Plačky jsem se o tyto obavy podělila se svým mužem. Protože v cizích slovech tápu, hovořila jsem o elefantiádě.

            „Elefantiáda je tak maximálně sloní olympiáda a elefantiáza se přece dá schovat,“ utěšoval mě Tomáš. Chvíli jsme probírali zakoupení burky (muslimský ženský šat), ale to jsme nakonec zavrhli. Burka by v dnešní protiimigrační náladě společnosti mohla působit problémy a navíc by se zamotávala do koleček vozíku. Lůžko vedle mě by se dalo nazvat polním. Téměř každou noc na něj uložili akutní případ a ráno usoudili, že to není nic moc k životu a pacientku převezli na monitorovací lůžko o patro výš. I s tím jsem se svěřila manželovi. „No tak buď ráda, že ležíš u okna a ne u dveří,“ odpověděl Tomáš. Tento černý, až pohřební humor mi, musím se přiznat, v těžkých chvílích vyhovuje. Vedle svého muže nemohu plakat, protože se musím smát. Zrovna tak, když jsem při večeři dloubala do kolínek a UHO (univerzální hnědá omáčka), Tomáš souhlasně přikyvoval. „Jen si dej, tohle já ve školní jídelně měl nejradši.“ Na nemocniční stravu si nemohu stěžovat, naopak. Co bychom taky chtěli, když nemusíme v našem sociálním systému za pobyt v nemocnici platit ani korunu. Že pak není na léčbu těžce nemocných lidí? Co na tom.

            Jsem starý matador, po nemocnicích se pohybuji již téměř 40 let. Tak mohu potvrdit, že co svět světem stojí, každou  neděli je v nemocnicích k snídani vánočka, džem a kakao. Ani ta prapodivná béžová tekutina s názvem káva se nezměnila. A čaj v přidělených konvích? Vypila jsem ho za těch 14 dní hektolitry. Přísahala jsem si, že po návratu domů nepřejde přes mé okoralé a popraskané rty ani kapka. Jak jsem již řekla, moje lůžko stálo u okna. Z okna jsem měla výhled na rozlehlou budovu, jejíž fasáda měla barvu usychajícího betonu. Každý večer i ráno jsem se opřela o parapet a převlékala se. Nechtěla jsem zůstávat celý den v noční košili. Protější stavení zůstávalo temné i ve večerních hodinách. Dozvěděla jsem se, že je to márnice spojená s patologií. Asi se o můj striptýz nikdo nezajímal! Po týdnu jsem rodinu požádala o čistý ručník. „Víš, ale u nás doma ale už nic čistého není, to nevadí, koupím ti nový.“ Nový ručník měl identickou barvu protilehlé fasády. Úmyslné?!?

            Nemám nic proti eutanazii. Naopak. Jen je potřeba s ní zacházet s rozmyslem. Co jsem kdy viděla na vlastní oči, mohu říci, že mnozí vypadají stejně před i po. Jsem ateista, řídím se vlastním rozumem, i když uznávám, že každý po smrti přestane být ateista ať tak, či onak. Nevím, co bylo (předchozí životy?), nevím, co bude (spadne mi cihla na hlavu, nebe, peklo, ráj…?). Teď jsem teď a tady, tak se budu chovat slušně a pak se uvidí, nebo ne. Je nejvyšší hodnotou našeho života hodnota svobodného rozhodnutí? To jsou velká slova, kterým v podstatě nikdo nerozumí ani já ne.

            Jaké si z tohoto léta beru ponaučení? Žádné. Snad jen, že chlupatá sloní noha – blbý, hladká – lepší. Tak jsem si koupila dámský holicí strojek.

Vaše

Ivana Rosová

Další informace

Procvičování paměti a kognitivních funkcí zábavnou formou

Procvicovani pameti