TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

                                 Roskutak final

Maskota pro Rosku Praha „ Roskutáka“ vytvořil výtvarník Jaroslav Bezděk

TPL_ESW_EASYPEASY_SYSTEM_MESSAGE
TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Pohadky

S přibývajícím věkem pomalu, jak už to tak bývá, dětinštím. Nejlépe si odpočinu při čtení v křesle s nohama nahoře a bílým kafíčkem. Pomalu ustupuji od teď tak moderních severských detektivek. Sice většinou spravedlnost zvítězí, vrah je dopaden, ale v spletitých dějích se ztrácím. Hlavně ve jménech detektivů a zlosynů. Kdo je kdo, je mi jasné asi tak v polovině příběhu. Tak se vracím k pohádkám. Ne k těm převyprávěným pro děti, ale k původním hororům určeným pro dospělé.

Klasickým příkladem je Červená Karkulka. Příběh vypráví o dívce přezdívané Červená karkulka, podle karkulky (čepce), kterou stále nosí. Dívka jde lesem za svou babičkou, které nese něco k jídlu. Vlk chce dívku sežrat. Dá se proto s dívkou do řeči a ta mu naivně prozradí, kam má namířeno. Navrhne jí tedy, aby nasbírala kytici květin, což udělá. Mezitím vlk přiběhne k domu babičky, předstírá, že je Karkulka, a vloudí se dovnitř. Babičku sežere, oblékne se do jejích šatů a čeká na dívku. Když Karkulka přijde, sežere ji také. Poté přežrán usne. Na scénu přichází dřevorubec, rozřízne vlkovi břicho a babičku s Karkulkou, obě zcela v pořádku, zachrání. Naplní vlkovo břicho kameny, takže má vlk po probuzení těžké břicho, a když se chce u studny napít, kameny ho převáží a on se utopí.

Větší nesmysl aby pohledal. Karkulka je nejen naivní, ale asi i slepá. I když pravda, některé starší dámy se šelmám mohou podobat. Já se spíše přikláním ke starší verzi, kterou ještě před bratry Grimmovými zpracoval v 17. století Charles Perrault. V tomto příběhu prozradí půvabná a dobře vychovaná vesnická dívka vlkovi to, co potřebuje vědět, aby se dostal k domku její babičky. Vlk babičku následně sežere, zbytky upeče. Přišedší Karkulce nabídne místo bábovky pečenou babičku a místo červeného vína babiččinu krev. Červenou karkulku vlk také sežere a tím příběh končí. Vlk je zde vítězem střetnutí a žádný happy end se nekoná.

Příběh vytváří jasný kontrast mezi bezpečným světem vesnice a nebezpečným temným lesem. Zřejmý je také morální důraz – jak je důležité nesejít ze stezky. Teď jsem si vzpomněla, Temný les je také nějaká detektivka, kterou jsem kdysi četla, ale o čem je a kdo byl vrah? Vlci to ve starších verzích pohádek vyhrávali, vezměme namátkou kůzlátka, prasátka…Nejvíc mě v dětství štval zajíc z večerníčku Jen počkej zajíci! Vždycky jsem fandila tomu odrbanému vlkovi s nedopalkem v hubě. Ať dělal co chtěl, ten malej zmetek na něj vždycky vyzrál. A ne právě férově.

Dále je třeba zamyslet se nad Šípkovou Růženkou. Její původní verze pro děti opravdu není. V původní pohádce o Šípkové Růžence si Růženka vrazí do prstu trn a poté usne. Nalezne ji král, ale ten jí nehodlá v žádném případě vysvobodit, naopak, znásilní jí, ona otěhotní a pořád ve spánku porodí dvojčata. Probudí se až poté, co jí jedno z dětí začne sát prst a dostane tak trn z jejího prstu ven.

Také si nejsem jistá, Jestli Jeníčka a Mařenku ta ježibaba přece jenom nesnědla.

Na Popelku můžeme pohlédnout i z hlediska sociologického. Popelčin příběh je prastarý, je znám už v 10. století v Číně a stále je velice aktuální, neboť pojednává o společenských problémech ve vztazích mezi partnery, kteří se nacházejí na opačných koncích sociálního žebříčku. Hlavním principem pohádky je Popelčina přeměna z chudé, ušmudlané a zanedbané dívky v krásnou a atraktivní dámu.

Z původní Sněhurky by se dětem také rozhodně lehce neusínalo. Příběh samotný je patrně inspirován skutečnými událostmi ze života šlechtičny Margarety von Waldeck (1533-1554). V měděných dolech jejího otce údajně pracují děti, které jsou předobrazem trpaslíků, přítomna je zlá macecha i jed. Ve verzi bratří Grimmů z roku 1812 je zlá královna Sněhurčina vlastní matka, což je poměrně znepokojivé samo o sobě. Lovčí, který má Sněhurku zavést do hlubokého lesa, dostane od královny nakázáno přinést jako důkaz úspěšně odvedené vraždy dívčiny plíce a játra, které má královna v úmyslu sníst. Zabitá laň a následný život s trpaslíky je poměrně podobný, až na to, že otrávené jablko Sněhurku neuspí, ale zabije. Když ji nalézá princ, je tedy mrtvá, což mu ale nebrání, aby přikázal svým služebníkům odnést její tělo na svůj zámek. Co s ním zamýšlel, je poměrně nasnadě. (Mimochodem motivy nekrofilie se objevují nejen u Sněhurky, Šípkové Růženky, ale i v pohádce O bílé lani). Při přepravě Sněhurčiných ostatků dojde k otřesu rakve a otrávené jablko vypadne dívce z hrdla, díky čemuž oživne. Když se královna později dostaví na svatbu, je přinucena obout si doruda rozpálené kovové střevíce a tančit, dokud nepadne mrtvá. No tak aspoň kdyby jí dali to jabko…

Z příběhů Sněhurky a Popelky lze vysledovat, že tatínkové za moc nestáli. Potažmo Nastěnka z Mrazíka na tom nebyla o moc lépe. Kdo pozorně četl Broučky od pana faráře Jana Karafiáta, vzpomene si, jak maminka vypráví Broučkovi před spaním příběh o zlobivých koťátkách. Neuposlechla varování, šla se podívat na komín, spadla do něj a uhořela. Bezkonkurenční je v tomto směru Karel Jaromír Erben s Kyticí. Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Svatební košile. To jsou horory jako vyšité. Andersenova Malá mořská víla není taky žádná sranda.

Jestli si říkáte, že bych se raději měla vrátit ke svým detektivkám, nejste možná daleko od pravdy.

Vaše Ivana Rosová